Žedne z husegujucych huměłcow pódwjacorneje pop-kultury su pśewjele drogow brali. Huse gujuce serbske narodne procowarje pak su pokornje jano jadnu drogu wzeli. Foto: Werner Měškank
Smy žywe w śěžkem casu. Hušej togo su śěže kaž rozym njerowne rozdźělone. Žedne husoke nimske zastojniki se kradu wó derjeměśe luźi starosće, aby serbskorěcne tofle jich njemuśili. Njeźěkownym, danki płaśecym Serbam wšak měło se lěpjej rozkłasć, cogodla su na łužyskich drogach dwójorěcne tofle Breslau/Wrocław něco kradu hynakšego a historiski wětšego nježli dwójorěcne tofle – hm, grońmy raz Bautzen/Budyšin abo Cottbus/Chóśebuz.
Serbske napise su zmuśece. To jo znate. Pó sobuzjadnośenju Nimskeje ze zasejźělonyma Łužycoma su njelicobne raze njewinowate kubłane pódwjacorniki tudy bywajuce se zlěknuli, měnjece, až su zamólnje pólsku statnu granicu pśejěli. Kake dłujkodobne škódy z togo změju, nicht njewě.